Karel Kopal (3. února 1788 Ctidružice - 17. června 1848 u Vicenzy, Itálie) byl moravský důstojník v armádě Rakouského císařství. Byl reprezentantem starší linie rodu Kopalů, otcem c. k. generálmajora Karla Kopala, c. k. plukovníka Viktora Kopala, c. k. nadporučíka Roberta Kopala, Viktoríny Brand a Arnoštky Henn. Jeho dědičný šlechtický titul byl baron.

Plukovník Karel, rytíř von Kopal, se narodil 3. února 1788 (Strack 1865, 4, 10) jako syn správce tzv. horního městského statku               ve Ctidružicích (Schidrowitz) v severní části znojemského regionu. Historické prameny prozrazují, že v letech 1800-1803 výtečně studoval na vyšším německém gymnáziu ve Znojmě. Jeho vojenská kariéra začíná r. 20. září 1805, kdy nastupuje jako "ex propriis" kadet u pluku. Jeho strýc Georg Wachtel, matčin bratr, sloužil v hodnosti kapitána u Infanterie Regimente Prinz Friedrich von Sachsen Coburg č. 22 ve Znojmě). V Kopalově životopise existují určité nesrovnalosti, kdy se uvádí, že se účastnil společně se strýcem bitvy u Slavkova      2. 12. 1805 (Strack 1865, 5). Záložní prapor IR č. 22 však v téže době byl součástí posádky pevnosti v Olomouci (Mucha 2008, 23). Kopal začíná studovat r. 1806 k. k. Kadetní školu v Terezíně, r. 1809              je zařazen jako podporučík do 6. praporu polních myslivců. Účastní se bojů při překonávání řeky Inn na mostu u Schardingu jako příslušník IV. sboru knížete Rodenberga Orsini v předvoji brigády Vecser. Není bez zajímavosti, že náčelníkem štábu sboru je budoucí polní maršál Jan Josef Václav, hrabě Radecký z Radče (2. listopadu 1766 v Třebnici u Sedlčan pohřben 18. ledna 1858 ve Wetzdorfu poblíž Vídně).  Je možné, že právě zde se mohli oba muži spřátelit.     V bojích u Řezna při ústupu rakouských vojsk se stává  22. 4. 1809 velícím důstojníkem poloviny roty při boji o most vedoucí do města   a v Řezně velí při obraně jedné z barikád. Poté setrvává s vojskem na česko-bavorském pohraničí v kordonu u Českého Krumlova jako případná obrana proti útoku bavorské armády. Povýšen na nadporučíka byl 11. 7. 1809 za odvahu a mimo jiné také   z důvodu, že společně s již jmenovaným strýcem v boji zajali vysokého důstojníka francouzského vojska (Strack 1865, 5; Mucha 2008, 23). Tato šavle včetně Kopalovy pro pěchotní vojsko (M. 1821) byly až do r. 1918 součástí tzv. Kopal Kabinetu (Kopalova muzea  ve Znojmě), kdy ji společně s uniformou, důstojnickým kloboukem, Kopalovými vyznamenáními, pamětními medailemi a stříbrnou polnicí darovanou císařem 10. praporu polních myslivců r.1848 odvezl starosta Oskar Teufel a hrabě Oldofredi, představitelé Deutsch Südmähren (autonomní oblasti) před postupujícím československým vojskem, které obsadilo Znojmo 21. 12. 1918.

Navzdory tomu však šedesátiletý Kopal umírá ve Vicenze v noci        ze 16. na 17. 6. 1848. Karl Kopal ještě ale 16. 6. osobně diktuje svému dlouholetému příteli majoru Karlu Bauerovi, veliteli 11. praporu polních myslivců, dopisy příbuzným. Dne 18. 6. byl ve Vicenze           se všemi vojenskými poctami dočasně pohřben. Pouze pro informaci uvádíme, že Kopalův podřízený důstojník major Ludwig Brand byl rovněž jmenován rytířem von Santa Lucia" a poté se oženil s Kopalovou dcerou Viktorií. Plukovník Karel Kopal se inmemoriam stává 27.11. 1848 rytířem "Řádu Marie Terezie" (originál je vy. staven v Arsenalu ve Vídni) a 10. prapor polních myslivců od té doby nesl čestný titul "Feld-Jäger Bataillon No. 10. Obst. Kopal" na věčné časy. (Jednotka rakouské armády dislokovaná v Stankt Pöltnu je dodnes nositelem Kopalova čestného názvu.) Kopal byl také nositelem  "Řádu železné koruny". Také všech pět dětí plukovníka Karla Kopala bylo povýšeno do rakouského šlechtického stavu (Freiherrenstand) na základě vojenského Řádu Marie Terezie a diplomem podepsaným Jeho Výsostí 11. 1. 1852. Do dolního modrého pole Kopalova erbu     z r. 1837 byla přidána signální trubka 10. praporu polních myslivců udělená císařem s nápisem: Monte Berico! Kopal ruft!" Osobnost rytíře plukovníka Karla von Kopal byla velmi ctěna rakouskými oficiálními místy i celou společností. Kopalova busta se nachází          v panteonu rakouské císařské armády na Heldenbergu nad zámkem u obce Klein Wetzdorf v oblasti Schmidatal dolnorakouského Weinviertlu. Generál jízdy a velící generál na Moravě F. Schlik podal   r. 1853 návrh na stavbu pomníku plukovníku Kopalovi a vojákům  10. praporu polních myslivců ve Znojmě. Stal se přednostou výboru pro jeho postavení. Výstavbu podporoval samotný císař František Josef I. a takové osobnosti jako policejní prezident polní maršál (Feldmarschall-Lieutenant) J. Kempen von Fichtenstamm (Starck 1865, 10-11) a hrabě Leopold Katanský. Polní maršál Radecký přispěl dokonce tisícem zlatých (ač se údajně sám dlouhodobě utápěl            v propastných dluzích). Pomník zpracovaný sochařem A. Fernkornem (mj. autorem pomníku Ch. Sealsfielda a jezdeckých soch ve Vídni) byl odhalen 16. října 1853 (Strack 1864, 11). Bohyně Niké s palmovou ratolestí byla odlita z bronzu ukořistěných děl piemontské armády  ve slévárnách hraběte Salma (Strack 1865, 11). Socha spočívá na vysokém sloupu v podobě komolého jehlanu z leštěného granitu na nově se utvářejícím náměstí za tzv. císařskou brněnskou branou, které rovněž neslo jeho jméno Kopalplatz" (dnes náměstí Komenského). Na obelisku byly osazeny bronzové palmové ratolesti a nápis se stručnými životními daty K. Kopala, který byl sejmut v        r. 1919 a pomník byl nově věnován československým legionářům. Společným projektem byla stavba malé invalidovny pro veterány    10. praporu polních myslivců. Amputovaná pravá horní končetina plukovníka K. von Kopala se dostala do Kopal Kabinetu" ve Znojmě někdy kolem r. 1859, kdy rakouská císařská armáda vyklízela Lombardii. Tehdy byly exhumovány ostatky národního hrdiny" Kopala a převezeny k druhotnému uložení na hřbitově                          v dolnorakouském St. Pöltenu. Amputovaná pravá ruka plukovníka Kopala se však po roce 1918 ztratila a znovuobjevil ji až spoluautor článku v muzejní archeologické podsbírce Jihomoravského muzea    ve Znojmě.

Spoluautorům se r. 1981 podařilo znovuobjevit ve sbírkách Jihomoravského muzea ve Znojmě velmi zajímavý exponát. Jde o amputovaný pahýl pravé horní končetiny. Uložen byl v dřevěné etuji vyložené rudým sametem, na němž slunce vybělilo otisky po řádech             a medailích. Odpovídají vyznamenáním uděleným k. k. plukovníku rytíři Karlu von Kopalovi, čestnému občanu dnes chorvatských měst Fiume Rijeka a Buccari Bakar,      a pamětním medailím. Přesným porovnáním jejich velikostí jsme určili, že na víku etuje byl položen "Dělový kříž" (vyznamenání vzniklo v letech 1813-1814, rakouský pamětní kříž byl ražen z ukořistěných francouzských děl   r. 1814 ve Vídni, na horním oušku znak vídeňské mincovny v podobě malého dvouhlavého orla, udělen jednorázově r. 1815 všem účastníkům napoleonských válek, vyraženo 500 000 kusů, na otisku je patrné,            že "Dělový kříž" prošel soukromou úpravou, což není neobvyklé). Dalším zde uloženým vyznamenáním byl   "Řád železné koruny", stupeň rytíř. Již jeho udělení znamenalo povýšení do šlechtického stavu (založen Napoleonem I. po r. 1804, v r. 1814 řád v napoleonské formě zrušen a převzat rakouským císařem Františkem I.  v jiné podobě). Chybí zde otisk Řádu Leopolda II. (založen rakouským císařem Františkem I. dne 8. 1. 1808 k poctě jeho otce, císaře Leopolda II.), který plukovník Kopal obdržel 12. 2. 1837 ve stupni rytíř. Byla zde položena také v aversu i reversu tzv. stolní medaile vydané v r. 1853 při příležitosti odhalení pomníku plk. K. Kopala Znojmě. Negativ větší medaile vpravo byl po stolní medaili vyražené v r. 1858 při příležitosti úmrtí maršála Radeckého. Tím bylo zaručeno přesné určení osoby,         jíž patřil amputovaný pahýl pravé horní končetiny.  

 Kopalova rodina se přátelila s řadou vlivných osobností rakouské monarchie například s hrabětem Aloisem Ugartem (do r. 1801 moravský zemský hejtman, místodržitel), majitel panství v Jevišovicích, Kravsku aj., který byl blízkým přítelem císaře Františka I. Kopal slouží   v roce 1813 v 6. praporu polních myslivců 2. lehké divize polního maršála hraběte Bubny. (Účastní se ústupového manévru u Teufelsbrücke Čertova mostu u Alleschewitz 19. 8. 1813 při útoku tří kolon, jimž velel tehdy divizní generál Poniatowski. Téhož roku 1.9. 1813 je Kopal povýšen na kapitána a je mu svěřeno velení 6. praporu polních myslivců, což dokazuje, že byly oceněny jeho velitelské schopnosti. V bitvě u Lipska (16.-19. 10. 1813) Kopal velí předvoji 2. lehké divize při útoku na ves Paunsdorf východně od Lipska (18. 10. 1813), zajal třicet vojáků a útok byl ohodnocen jako energický. Zde rovněž začíná jeho přátelství s generálem Franzem Schlikem.     (Je doloženo, že generál Schlik bránil ruským vojákům      v decimaci francouz ských zajatců. Traduje se, že rozlícený ruský kozák Schlikovi zcela poškodil kopím oko.)              16. 1. 1815 se kapitán Kopal účastní útoku na městečko Pont v již ní Francii a 18. ledna na Lyon. 17. 2. velí jedné     z barikád při útoku francouzského maršála Augereaua. Kapitán Kopal obdržel po skončení napolenských válek (1815) výborné vojenské hodnocení a byl vyznamenán "Dělovým křížem". Byl to další předpoklad pro nadějnou vojenskou kariéru. Do hodnosti majora byl povýšen        29. 12. 1835 po úspěšném absolvování velitelských funkcí u pěchotních praporů i polních myslivců v posádkách Jihlava, Rijeka, v Buccari, v tyrolských městech apod. Bylo mu svěřeno velení 2. praporu (ležícího původně v Jihlavě), 26. 3. 1836 byl jmenován velitelem 7. praporu polních myslivců. (Později velel 10. praporu přeloženému do garnizony ve městě Fiume.) V r. 1832 se oženil s Terezií Freiin von Spiegl, dcerou c. k. generálmajora, a stal se otcem pěti dětí. Manželka často dlí i s dětmi na panství Ugartú v Jevišovicích. Kopal byl dne 12. 2. 1837 povýšen do šlechtického stavu (Strack 1865, 7) jako prostý šlechtic (Edler), kdy mu byl udělen rakouský "Rád Leopolda II.", stupně rytíř. Získal rovněž "Řád Leopolda II." ve třídě komandér. (Psal se jako Major Carl Edler von Kopal.        Byl udělen třikrát dělený erb, v hlavě erbu se nacházely tři šesticípé hvězdy, ve středním pruhu byl meč s hrotem heraldicky vpravo, v patě erbu byl trojúhelník s vojenskou polnicí. Na štítu se nacházela tzv. prostá šlechtická korunka, nad ní turnajová přilba s přikrývaly a také             s prostou šlechtickou korunkou, z níž vycházejí dvě perutě.) Druhotně se dovídáme, že dolní pole erbu mělo modrou barvu (Strack 114). 16. 4. 1841 byl povýšen do hodnosti podplukovníka v pluku Tyrolských myslivců (Strack 1865, 7) Jeho Majestát císař povýšil Kopala dne    24. 4. 1846 do hodnosti plukovníka (Oberst) s tím,            že se stává velitelem 10. praporu polních myslivců       (usta-novený v r. 1813: Strack 1865, 109), jehož vojáci pochází z jižní Moravy a Dolního Rakouska. Posádka praporu se nalézala v Rijece. Víme, že plukovník Karel Kopal byl vzrůstem střední a po fyzické stránce atletické postavy. Patřil rovněž k výborným jezdcům a mezi jisté střelce. Uvádí se, že byl prost pedantství (Strack 114),    což nebyl v tehdejší rakouské armádě častý jev. Revoluční rok 1848, kdy rakouská monarchie jako "žalář národů tvrdě vojenskou silou potlačuje snahy po sebeurčení, kromě jiných také v Itálii, je osudovým rokem plukovníka Karla Kopala. Je jedním z oddaných velitelů vojenských sborů vrchního velitele polního maršála J. Radeckého (společně s dalšími postavami kontrarevoluce generálem A. Windischgrätzem a bánem Jelačičem). Uvedený rok      je jednak vyvrcholením Kopalovy vojenské kariéry              a jednak ukončením jeho života. Dne 6. května 1848 brání za Kopalova velení dvě roty polních myslivců (zadní voj armády maršála Radeckého) strategické místo hřbitov      u Santa Lucie. Osm hodin hrdinně čelí opakovaným útokům přesily v podobě gardy sardinsko-piemontského krále (brigády Aosta a Regia). Za tuto dobu mohl pak maršál Radecký soustředit sily a Italy porazit. O měsíc později 10. června opětovně útočí 10. prapor polních myslivců společně s IR č. 18 (Hradec Králové) a IR č. 28 (Praha) na návrší Monte Berico u Vicenzy. Propuká tvrdá bojová vřava. Plukovník Kopal, aby uspíšil stečení této kóty jako klíčové pozice pro další postup, sestupuje z koně        a osobně vede vojáky v útoku na bodáky (Strack 1865, 109). Plukovník Kopal díky energickému velení 10. praporu polních myslivců napomohl součinnosti Jablonskeho         a Beckhově jednotce (Strack 109). Návrší Monte Berico     a tím i přístup do města tak byly úspěšně dobyty. Kopal  je zraněn střelou do paže pravé ruky (Strack 1865, 109-110) a musí opustit těsně před koncem útoku bojiště. Byla mu poskytnuta veškerá lékařská péče. Musí mu být složitě amputována pravá horní kon- četina v nadloktí, kterou úspěšně přežil (Strack 1865, 114).