Balada o Slavkovském slunci

Kráčel voják mlhou, chladnou a šedivou,
na polích je ticho a vítr vane krajinou.
S jednotkou pochodoval, v srdci měl jenom klid,
nevěděl, co na něj čeká a co se bude dít.

Re:
Ó, slavkovské slunce, dnes krvavou záři máš,
shlížíš na pole smrti, kde mé bratry zanecháš.
Ó, slavkovské slunce, teď na cestu nás veď,
ať naše duše odejdou v míru a z krve vzroste květ.

Z nebe se ozval hrom, zdálo se bude bouřka snad,
ale to francouzská děla, začala nám hrát.
Střely jako blesky, vzduchem letí sem,
a pod údery zloby, se třese celá zem.

Re:

Ó, slavkovské slunce, dnes krvavou záři máš,
shlížíš na pole smrti, kde mé bratry zanecháš.
Ó, slavkovské slunce, teď na cestu nás veď,
ať naše duše odejdou v míru a z krve vzroste květ.

Krev a prach se mísí, oheň je v očích všech,
v zoufalství bojovali, místo aby se dali na útěk.
Bitva se v peklo mění a koně víří prach,
ten kdo s námi nebyl nikdy nepoznal strach.

Re:

Ó, slavkovské slunce, dnes krvavou záři máš,
shlížíš na pole smrti, kde mé bratry zanecháš.
Ó, slavkovské slunce, teď na cestu nás veď,
ať naše duše odejdou v míru a z krve vzroste květ.

Bitva je dobojována, vítězné hlasy se ztrácí,
náš hrdina je zraněný, i přes to se z války vrací.
Nad hlavou vychází slunce, osvětluje pole krvavé,
slibuje klid po všechny, živé i zemřelé.

Vojáci odchází, v srdci mají tíhu posledních dní,
za nimi zůstává zraněná země a zkrvavený sníh.
Slavkovské slunce září, a navždy je bude hřát,
ty co už nikdy nevrátí se domů, ty co tu budou věčně spát.