Balada o Rozálii a padlém vojákovi

Balada o Rozálii a padlém vojákovi

Ve stínu hor a bitevních děl,
mladý voják, jedno přání měl.
Myslí na dívku, co na něj čeká,
Rozálie, už k tobě spěchá.
pamatuje tancovačky, víno a smích,
na její ústa a jiskry v očích.
Na tajná setkání u lesíka,
vzpomínky utnul povel důstojníka.

Dívka tak krásná, až přechází zrak,
to je má milá, už je to tak.
Její úsměv a smích rány zhojí,
pořád myslím na svou, Rozálii. 

Doma mě čeká, a má o mě strach,
nepřítel útočí, zní tu poplach.
Francouzská jízda, už se blíží,
snad mi dnes v bitvě nic neublíží.

Ozval se výstřel, co zvířil prach,
v očích ostatních vidím jen strach.
Velitel kupředu horlivě velí,
a my běžíme vstříc, nepříteli.
V dálce hřmí děla a země se chvěje,
a on je připraven na vše, co se děje.
V hlavě mu zní, hlásek povědomý
myslí na svou milou, každou chvíli.

Dívka tak krásná, až přechází zrak,
to je má milá, už je to tak.
Její úsměv a smích rány zhojí,
pořád myslím na svou, Rozálii.

Doma mě čeká, a má o mě strach,
nepřítel vystřelil a zvířil prach.
v srdci mém, mě teď střela tíží,
můj konec se už nezvratně blíží.